Sdílejte
Žluté vesty, hnutí nespokojené nižší střední třídy, které už třetím týdnem blokuje silnice a svádí bitvy s policií, jsou unikátním fenoménem. Ačkoliv opoziční strany se na jejich akcích snaží „přihřát polívčičku“, hnutí pod kontrolou nemají; na to je příliš neorganizované. Ani odbory, které tradičně zodpovídají za většinu ruchu na francouzských ulicích, tentokrát ve věci nehrají rozhodující roli. K protestujícím se přilepily protisystémové skupinky ze všech stran spektra, včetně pařížských rabiátů z povolání, kterým jde hlavně o to, něco beztrestně zničit; ale hnutí samo reprezentuje nespokojené občany a podle současných průzkumů má podporu zhruba sedmdesáti procent respondentů.
autor Marian Kechlibar
Komentář
04.12.2018
Politika posledních let je formována hlavně rostoucími rozpory mezi společenskou a politickou elitou na straně jedné a zástupem občanů na straně druhé. Neplatí to jen pro západní civilizační okruh, stejnou cestou se vydaly státy jako Brazílie a Filipíny. Povstání žlutých vest je jedním z projevů tohoto rozporu. Rozbuškou celé věci bylo zvyšování daně z pohonných hmot, které – kromě dalšího naplňování státní pokladny – má přimět řidiče k tomu, aby opustili vozidla se spalovacím motorem a přešli na podstatně dražší vozidla elektrická. Kvůli úspoře emisí CO2, samozřejmě.
Odpověď žlutých vest je zamítavá: nechceme financovat vaše projekty k záchraně planety, když bychom tím ohrozili živobytí vlastních rodin. Francouzský stát už dávno není tím relativně štíhlým útvarem, kterým býval někdy za de Gaulla. Od éry socialistických prezidentů v poslední čtvrtině minulého století značně nabobtnal, legislativně, personálně i finančně. Podíváme-li se na procento HDP, které přerozděluje, je nejvyšší v EU, celých 56,5 %. (Pro srovnání: Česká republika se pohybuje kolem 40 procent, a to už teď máme dojem, že máme byrokracie až příliš.) A přesto, že daní vybírá mnoho, v uplynulých desetiletích se značně zadlužil. Momentálně dosahují veřejné závazky Francie zhruba 100 % jejího HDP. Obsluha tohoto dluhu – splácení úroků – stojí ročně téměř 55 miliard eur, které je nutno vyždímat z daňových poplatníků. A to jsou přitom úrokové sazby příznivé. Kdyby se zvýšily, hrozí Paříži stejné problémy jako Římu a Athénám.
Info.cz @infocz_web
03.12.2018 17:12
„@EmmanuelMacron zažívá nejtěžší krizi během svého mandátu. Statisíce Francouzů protestujících ve žlutých vestách proti vládě už začínají připomínat studentské bouře z roku 1968,“ píše ve svém prvním článku pro @infocz_web Milan Rokos.
Francie se bojí miliardových škod a řeší „žluté vesty“: vláda chystá ústupkyInfo.cz
Ke konfliktu mezi vládou a jejím lidem přispívá i ústavní uspořádání páté francouzské republiky. Prezidentský systém, doprovázený dvoukolovým většinovým volebním systémem do parlamentu, byl Charlesem de Gaullem navržen tak, aby přiváděl k moci silné prezidenty a zabraňoval nemainstreamovým stranám získávat poslance. Úmysl byl snad dobrý, předešlé vtělení francouzského státu trpělo značnou nestabilitou všelijak poskládaných vlád. Ale starému generálovi také nepochybně velká koncentrace moci v jeho rukou vyhovovala. Byl mentalitou daleko více voják než politik a na vojně není ve zvyku o něčem hlasovat.
Prezidenti, kteří přišli po něm, neuměli vždy s touto velkou mocí – a velkou zodpovědností – zacházet. Podíváme-li se na popularitu francouzských prezidentů během posledních dvaceti let, byla mimořádně nízká. Jacques Chirac, později odsouzený korupčník, se v roce 2002 do Elysejského paláce dostal s převahou hlavně proto, že jeho protivníkem v druhé kole volby byl Jean-Marie Le Pen. Jeho nástupce Nicolas Sarkozy se také smočil v korupčních vodách a momentálně, dlouho po svém odchodu z politiky, je vyšetřován kvůli tomu, že nechal financovat svoji kampaň hotovostí pašovanou v igelitkách z arabských zemí; stál také za nepopulárním vojenským angažmá v Libyi. Socialista Francois Hollande, který jej při hlasování roku 2012 porazil dost těsně, dokázal nemožné a v nepopularitě Sarkozyho ještě předčil. (Zcela racionálně se rozhodl do voleb roku 2017 vůbec nenastoupit.) A Emmanuel Macron, deus ex machina, kterého před pěti lety ještě nikdo neznal, vyhrál loňské volby opět proto, že jeho protivnice nesla příjmení Le Pen. Jeho současná nepopularita je na horší úrovni, než byla ta Hollandova před pěti lety. Uvidíme, kam se ještě vyvine.
Honza Palička @HonzaPalicka
03.12.2018 21:39
Pán, co by rád řídil Evropu, mistruje V4, le zároveň se proti němu bouří jeho vlastní národ, hoří auta, rabují se obchody a na statisícových protestech umírají lidé.
Bývalý bankéř zastávající ekonomicky liberální postoje dokázal v roce 2017 vzbudit určitá očekávání nového stylu a optimismu, provázejícího obvykle mladé a mediálně zdatné kandidáty. Ale to neznamená, že by se Francouzi ztotožňovali s jeho názory a praktickou politikou. Podobně jako Chirac v roce 2002, Macron byl zvolen proto, kým nebyl. Nyní, po roce a půl vlády, se Francie nemůže popasovat s tím, kým vlastně je. Jenže francouzský volební systém zaručil loni na jaře Macronovi značnou převahu v parlamentu, a to na celých pět let. Nedojde-li k masivní dezerci jeho poslanců jinam (odpadlíků by byly potřeba desítky), má svoji pozici jistou a na protestující nemusí brát ohled. Může na ně poslat policejní těžkooděnce a také tak činí; nebo vyhlásit výjimečný stav, o čemž uvažuje. Řádění vandalů, kteří se v Paříži k hnutí připojili, by mu k tomu poskytlo i důvod.
Program zvyšování daní je jen tou poslední kapkou, po které domácí netrpělivost přetekla. Kleště státu, který za Macrona přesunul značné množství daňového a společenského tlaku na chudší vrstvy, začínají být sevřené příliš silně. Občan venkovské Francie roku 2018 má střední školu, práci a nemocnici desítky kilometrů daleko. Autobus byl v rámci úsporných opatření zrušen, dojet tam autem se stává nemožně drahým kvůli nákladům na palivo a přestěhování do města s jeho drahými nemovitostmi nepřipadá v úvahu (míněno slušné části měst – v ghettech je levno, ale nebezpečno). Čistý příjem po odvedení všech daní a poplatků je nízký, příliš nízký. France périphérique se ocitla v existenčním ohrožení.
Rob @minitrollcz
28.11.2018 20:52
Francouzi myslí teď velmi pozitivně, když vláda přerozděluje 56,5 procenta celého HDP, platí enormní dálniční daně a Macron jim chce zakázat diesely, což jsou nerozšířenější vozy v zemi.

Německé domácnosti stojí podpora obnovitelných zdrojů 400 euro ročně. Budoucnost je růžová.
V Elysejském paláci ale jako by na to nebrali ohled. Stát, to jsem já, pravil kdysi král Ludvík XIV., a Macron se podle tohoto sloganu chová. Patří k tomu i poněkud zaslepená pýcha napoleonského typu. Není v Evropě politika, který by v uplynulém roce více básnil o další integraci EU, vytváření velké evropské sféry vlivu a posilování jednoty eurozóny. Nenechává se ve svém rozletu brzdit ani tím, že ostatní země EU neprojevují pro jeho plány žádné nadšení. A mezitím pouhý kilometr od jeho sídla zuřivé davy vyplenily Vítězný oblouk.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM