Sdílejte
Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl s koncem listopadu skončil v bankovní radě, ve které byl od roku 2006. Jako centrální bankéř zažil nejen hospodářskou krizi, ale také devizové intervence, které se setkaly s kritikou ze strany ekonomů i veřejnosti. "Až budete procházet úplné zápisy z jednání bankovní rady, tak zjistíte, že jsme si uvědomovali, že kurzový závazek je natolik netradiční postup pro naší konzervativní populaci, že to může způsobit poprask. Že bude tak velké, to myslím nedošlo nikomu," říká. "To, co mě tehdy zabolelo, a co mě dodnes bolí, je, že se objevují hrůzné a nepodložené spekulace o tom, že to centrální banka nebo konkrétní lidé činili ze zištných důvodů a že se jednalo o nečestné jednaní, které bylo s někým domluvené. To se mě docela dotklo," dodává.
Zpravodajství
05.12.2018
Členem bankovní rady jste se stal v roce 2006. Dva a půl roku po vašem nástupu už bylo pomalu patrné, že do Česka přichází hospodářská krize. Čekali jste, že situace bude natolik vážná a hned v roce 2009 se ekonomika propadne o pět procent?

Rád bych připomněl, že ještě v půlce roku 2008 jsme pořád žili v krásných časech a v očekávání toho, že dále budou pokračovat. Všimněte si, že půlka roku 2008 byla dobou, kdy koruna atakovala svoje nejsilnější hladiny vůbec v dějinách Česka a euro bylo za 23 korun. Tehdy jsme sledovali především vývoj v zahraničí – zejména ve Spojených státech.

Nevěřím, že tehdy bylo mnoho lidí, kteří si mysleli, že přijde tak velká krize. Byli tu sice ekonomové, kteří permanentně upozorňovali na to, že nás čeká temná budoucnost, ale ti to říkali neustále – například Doktor Zkáza (Marc Faber pozn. redakce).

Už ale od léta 2007 se objevovaly zprávy, že se něco děje na specifických trzích ve Spojených státech. V únoru 2008 poté došlo k prvním záchvěvům na trzích. V Evropě ale byla pořád atmosféra ve smyslu „něco se děje v USA, nás se to moc netýká". Kdy to skutečně začalo být vážné bylo až koncem roku 2008.

V září padli Lehman Brothers a začaly první záchvěvy v evropských bankách. Tehdy jsme reagovali tak, že jsme preventivně šli dolů se sazbami, zatímco předtím byl ten cyklus opačný – sazby jsme až do začátku roku 2008 zvyšovali. Na rozdíl od Evropské centrální banky, která sazby zvýšila, jsme šli správným směrem. Tehdy jsme si ale ještě neuměli představit, co přesně přijde. K vlastní velké hospodářské krizi poté došlo až v roce 2009.
Zlý právník @phailo666
31.08.2018 16:27
V roce 2009 jsme měli nejhorší saldo rozpočtu ve výši 192 mld. Výdaje státu tehdy byly 1,167 bil. Navrhované výdaje pro 2019 jsou 1,481 bil. Až přijde krize, ta díra bude skutečně gigantická.
Evropská centrální banka v roce 2011 reagovala na krizi zvyšováním sazeb z 1 na 1,5 procenta. Pokládáte to za vážnou chybu?
Dnes už to jako chybu hodnotí všichni. S výhodou zpětného pohledu byste dnes řekl, že i my bychom bývali mohli být v uvolňování měnové politiky agresivnější. Minimálně jsme ale volant otočili správným směrem.
Česko sice krátce po krizi oživilo, ale v letech 2012 a 2013 znovu ekonomika propadala. Polsko nebo Německo přitom hospodářsky rostlo. Čím si to vysvětlujete?
To je jedna z nejbolavějších otázek moderních hospodářských dějin. U nás došlo ke skutečnému dvojímu poklesu (W), zatímco v řadě okolních zemí nikoliv. Druhá recese byla zároveň nejdelší v našich dějinách a čistě doma uvařená. Atmosféra tehdy byla taková, že se musíme vyhnout všem řeckým scénářům. Po volbách v roce 2010 se tak rozhodlo, že se musí dát do pořádku veřejné finance, protože nejvyšší deficit v historii země z roku 2009 ve výši 192 miliard korun všechny vyděsil.
Až s odstupem času se zdá, že to byl oprávněný fiskální stimul, který byl v tu chvíli potřeba. Začalo utahování a je velmi zajímavé, co se stalo z hlediska psychologie. Jediný sektor, který tehdy byl v nerovnováze, byl ten veřejný společně s veřejnými financemi. Firmy to rozhodně nebyly, domácnosti také ne, ale v té atmosféře domácnosti i firmy šláply na brzdu ještě mnohem silněji než sama vláda. Začalo období, které můj učitel Pavel Kysilka označil tak , že jsme „fundamentálně zdravá ekonomika s nemocnou duší". Přestali jsme absolutně věřit budoucnosti a začali jsme se utápět v negativních očekáváních a hodnoceních. Pavel Kysilka je také autorem slovního spojení „blbá nálada", které od něj přebral Václav Havel. Tohle jsme zkrátka zažívali. Je to zároveň laboratorní experiment, kde vidíte, co se stane, kdy se úplně zničí očekávání na straně všech subjektů. Najednou se úplně odtrhnete od zbytku regionu. Byla to tak čistě „home-made" krize.
Takže tehdejší politici u moci měli hlásat, že "bude líp" pro podporu ekonomiky?
To ne, to by jim lidé v situaci, kdy veřejné finance nebyly v pořádku, nevěřili. Populistická vláda v české ekonomice není ta, která používá velké schodky rozpočtu a je schopná je používat pro své politické cíle. Češi jsou konzervativní. Populistická vláda je v Česku populární, když věci běží, rozhazuje se, ale zároveň jsou veřejné finance v pořádku.
Tvrdíte, že v Česku se snažíme o rozumnou rozpočtovou politiku. V roce 2009 ale například estonská ekonomika propadla o více než desetinu, ale podařilo se jim udržet tříprocentní deficit veřejných financí. Současné zadlužení Estonska dosahuje méně než 10 procent HDP. Proč se nám nepovedlo udržet při výrazně nižším pádu tříprocentní schodek?
To je správné pozorování. Všechny pobaltské země, tedy před svým vstupem do Eurozóny, chtěly v té hluboké krizi jediné - udržet fixní kurz za každou cenu. Abyste toho dosáhli, tak to šlo dělat jedině tím naprosto brutálním přizpůsobením na straně veřejných financí a domácích výdajů. Pamatujeme si ty neuvěřitelné příběhy, které by v místním prostředí byly nepředstavitelné – snížení důchodů a sociálnách výdajů o 10 procent, snížení platů ve veřejném sektoru o 20 procent, to vše byly zprávy, které chodily z celého Pobaltí. Byl to ale jenom důsledek zvolené měnově politické strategie – žádnou měnovou politiku nemáme, chceme za každou cenu udržet fixní kurz.
Oni šli tou cestou, které se říká interní devalvace, tedy brutální tlak na konkurenceschopnost a udržení režimu cestou snižovaní platů a mezd, výdajů, důchodů, zkrátka všech složek, které vám mohou pomoci se přizpůsobit. A to proč? Protože k přizpůsobení neměli měnovou politiku a vzhledem k fixnímu režimu nemohli používat ani tu fiskální. Ale jednalo se o politický cíl – udržet kurz za každou cenu a dostat se do eurozóny.
Jaké z toho plyne ponaučení?
Pro mě jde o důkaz toho, jak dobré je mít vlastní měnovou politiku, abyste toto strašně nákladné a bolestné přizpůsobování se nemusel dělat. Protože když máte fixní kurz, tak v dobrých časech přestřelujete s růstem nad ostatními, ale v těch špatných jste zase hluboko pod nimi. Jedná se o obrovské výkyvy, což je přesně vývoj v celém Pobaltí v celém období od jejich nezávislosti. Je to politická volba, nic proti tomu. Je to možné takto udělat, zvolit a nastavit, jenom to má své důsledky. Z Lotyšska zmizelo za posledních 15 let přes 15 procent populace, z Litvy skoro 20 procent! . Nevím, jestli si někdo dokáže představit, že by z naší země zmizely dva miliony lidí za tak krátkou dobu. To je mimo rámec naší představivosti. Tak kruté to ekonomické přizpůsobení je.
Sám říkáte, že bylo chybou, že jste nebyli při měnové politice agresivnější. Myslíte, že by to pomohlo?
Možná ano. Nikdy však měnová politika nemůže zabránit cyklu. S odstupem času, kdy to budou hodnotit „měnové dějiny", se tak ale nejspíš řekne, že centrální banka mohla dělat ještě o trochu víc.
Koncem roku 2013 zahájila Česká národní banka devizové intervence. Ze dne na den se centrální bankéři stali nenáviděnými osobami. Jak jste toto období prožíval?
Až budete procházet úplné zápisy z jednání bankovní rady, tak zjistíte, že jsme si uvědomovali, že kurzový závazek je natolik netradiční postup pro naší konzervativní populaci, že to může způsobit poprask. Že to bude tak velké, to myslím nedošlo nikomu. Na druhou stranu samotný fakt, že najednou byla měnová politika v centru dění, mě osobně netrápil a nebyl něčím, z čeho bych plakal. To, co mě tehdy zabolelo, a co mě dodnes bolí, byly různé hrozivé a nepodložené spekulace o tom, že to centrální banka nebo konkrétní lidé činili ze zištných důvodů, a že se jednalo o nečestné jednaní, které bylo s někým domluvené. To se mě docela dotklo. Musím říct, že jsem to nenesl lehce.
Skutečnost, že se měnová politika dostala do centra dění, byla jenom logickým důsledkem toho, co se odehrávalo všude ve vyspělém světě. To samé bylo také v případě Fedu – taktéž si neprožíval úplně hezké časy. Evropská centrální banka nebo Bank of England je neprožívají do dnešních dní. A o Japonsku vůbec nemluvím. Napříště bych byl více připraven z hlediska komunikace.
Proč se ČNB nerozhodla zveřejnit protokol z jednání hned, ale bude k dispozici až v lednu 2020?
Nakonec jsme se rozhodli, že by naše jednání mělo být hodnoceno ve standardním režimu, což znamená odstup šesti let.
Myslíte si teď, že to byla chyba? Nepřispělo by zveřejnění hlasování o kurzovém závazku k vyšší transparentnosti?
Kdybych byl ve stejné situaci znovu, tak bych byl znovu pro, abychom výsledky hlasování řekli hned. Na tom není nic tak zásadně bolavého. Člověk si má stát za svým názorem a má si stát i za tím, jak hlasoval.
Jan Skopeček @Jan_Skopecek
18.02.2015 22:27
Prezident kritizuje devizové intervence jako experiment. Souhlas, pak nás ale nemůže chtít zatáhnout do experimentu ještě horšího, do eura.
Devizové intervence také nabouraly váš idylický vztah bývalým prezidentem Václavem Klausem. Jste stále přátelé?
Těžko říct, zda se jedná o přátelství, vlastně mezi námi ani žádné hluboké přátelství vzniknout nemohlo. Já jsem dostal v roce 2006 nabídku jít do bankovní rady ČNB. Rád jsem ji přijal a vážím si toho dodnes a za řadu věcí si vážím i Václava Klause. Nicméně myslím, že to tehdy byla otázka poptávky a nabídky. A poptávka a nabídka se potkaly. Nic víc bych v tom nehledal. Měli jsme tehdy stejný program, třeba co se týče eura.
V roce 2013 jsem byl proto trochu zklamaný jednou věcí, Klaus byl roky člověkem, který hájil autonomii měnové politiky a byl člověkem, který opakovaně říkal, že máme měnovou politiku a kurz pro to, abychom mohli dělat kurzové přizpůsobení ve špatných časech. A přesně v situaci, kdy jsme tohle udělali, tak zvolil politické argumenty, nikoliv ekonomické. V tomto bych řekl, že politici jednají vždy podobně. Když si mají zvolit mezi ekonomickým a politickým argumentem, tak zvolí ten politický. Na to musí být centrální banka vždy připravená.
Uvažovali jste před devizovými intervencemi i o jiných nástrojích – například o tzv. helicopter dropu, tedy rozdání peněz občanům, aby se rozjela inflace a ekonomika? Nebylo by to přijímáno lépe než devizové intervence? Částečně se to použilo ve Spojených státech, kde vláda darovala každému občanovi 300 dolarů.
Zdaleka jsme nebyli v té situaci, že bychom ještě nevyčerpali jiné nástroje, které jsou konvenčnější, než je helicopter drop. Bylo by bláznivé, kdybychom nezkusili použít kurz a rovnou se bavili o něčem, co má prostě mnohem větší sílu, svým způsobem sílu pomyslně měnové atomové zbraně.
Pokud bych měl porovnat intervence se „shazováním peněz z helikoptéry", tak použití kurzu je konvenční a učebnicová věc. S tím souhlasí i řada monetaristů nebo lidí, kteří se věnují monetární makroekonomii. V malé otevřené ekonomice je navíc kurz přirozený přizpůsobovací kanál. Helicopter drop je nástrojem pro opravdu těžkou deflaci, ze které není rozumné cesty ven. Tady jsme naštěstí byli v situaci, kdy jsme se jen snažili preventivně zabránit tomu, aby se deflační spirála rozjela. V každém případě je ale vhodné, aby lidé byli připravení na to, že někdy v budoucnu to možná potřeba bude. Je dobré být nachystán, protože rovnovážné sazby jsou nižší.
Tvrdíte, že ve Spojených státech to vyzkoušeli. Skutečnost je ale taková, že pořádně to nevyzkoušel nikdo – v plné verzi to znamená dát každému hotové peníze anebo je připsat na účet a kvantitativně zkusit propočítat, kolik toho má být, aby se inflace vrátila nazpátek. V této podobě to nikdo neudělal.
Někteří ekonomové ČNB kritizovali za to, že devizové intervence neukončila již na počátku roku 2017, kdy inflace začala dosahovat svého cíle, ale až šestého dubna. Pokládáte pozdní ukončení intervencí za chybu?
Vývoj po ukončení závazku ukázal, že časování bylo zhruba v pořádku. Já myslím, že mohlo přijít i později. Spíš se znovu a znovu vracím k tomu, jestli samotný závazek neměl přijít dřív. A asi měl.
Česká národní banka se snažila vždy být apolitická. Současný guvernér však byl také premiérem tohoto státu. Do bankovní rady také nastupuje poradce dalšího premiéra. Nepokládáte za riskantní, že se ČNB stále více politizuje?
Doufám, že k tomu nedochází.
Je podle vás rozumné, že se vytvářejí deficitní rozpočty v situaci, kdy ekonomika roste?
Státní rozpočet je v deficitu, ale veřejné rozpočty jako celek, které jsou důležité pro hodnocení maastrichtských kritérií, jsou přebytkové. Obce, města, kraje atd. vykompenzují to, co dělá se svým rozpočtem vláda. Takže spíše mě trápí, že dlouhodobě třeba tok evropských peněz natolik stěžuje řízení státního rozpočtu, že i to symbolické číslo o deficitu ztrácí víc a víc na své reálné vypovídací hodnotě. A že státní finance spíše zesilují cyklus, než by ho tlumily. Politici se ale věnují symbolům, méně jádru pudla.
Helena Horská @HelenaHorska
29.11.2018 11:48
Ekonomika už směřuje ke zpomalení a státní rozpočet žije pořád v minulosti. Předpokládá, že růst příjmů a spotřeby bude pokračovat. V ekonomice nic netrvá věčně a rozpočet není připravený na zpomalení. Každé zpomalení vyhazuje miliardy z příjmů rozpočtu.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM