Sdílejte
Už půl roku víří veřejnou debatu otázka, kam patří či nepatří malé děti. Nejprve proto, že ministerstvo školství schválilo povinnost mateřských škol přijímat i dvouleté děti. A přesto, že rodičům návrh zákona nic nenařizoval a nechával na jejich uvážení, jakou cestu zvolí, rozpoutalo se kolem tohoto tématu diskusní peklo. Proč?
24.02.2018
Protože je postaven na klasickém konfliktu a rozdělení společnosti na dobré matky a špatné matky, na matky kariéristky a ženy v domácnosti, na bohaté matky a chudé matky. Na to, kdo se víc obětuje a kdo je sobec. Ostatně celá rétorika, která se diskuzí prolíná, stojí na obratech: zbavovat se dítěte, odkládat dítě, přenášet zodpovědnost, svěřit výchovu. A závěrem obligátní: proč jste si ty děti vlastně pořizovala?

Druhou stranou mince jsou samozřejmě možnosti školek, jejich technická i personální nedostatečnost. Novela zákona totiž vytváří povinnost právě na jejich straně. Zatímco dosud dvouleté děti přijímat mohly, od roku 2020 by musely - bez ohledu na to, zda jde o dítě s plenou, lahví či dudlíkem. Toto téma racionálně otevřel Václav Klaus ml., ale bohužel zvolil poněkud extrémní rétoriku: dvouleté děti patří do náruče matky a hotovo. Tím dal místo podnětu k efektivní a věcné diskuzi pouze impuls k dalším slovním přestřelkám oběma nesmiřitelným táborům. Kromě otců z toho všeho vypadl zdravý rozum a zájem dětí.
„Pojďme věřit tomu, že naprostá většina rodičů jedná v nejlepším zájmu dítěte a že vědí lépe než stát, lépe než anonymní odborníci a autoři petic, co je pro všechny zúčastněné nejlepší.“

25 dětí na jednu učitelku není vhodné prostředí pro dvouleté dítě, ani pro tříleté. Neměli bychom řešit, jak tu situaci změnit, jak vyjít vstříc matkám, které nechtějí být roky doma a dětem, které vyhledávají společnost, místo abychom se neustále oháněli magickou hranicí tří let, kdy se zřejmě ze dne na den všechno změní? Je opravdu věk tím jediným měřítkem, u něčeho tak individuálního, jako je osobnost dítěte? A především – má o tom rozhodovat stát?

Každý rodič dokáže jistě posoudit, jestli jeho dítě zvládne pár hodin, pár dní nebo celý týden ve školce. Každý rodič si spočítá, jestli se mu takové řešení vyplatí. Každý rodič vidí, jestli jeho dítě vyhledává kolektiv, jestli vyžaduje neustálou přítomnost matky, jak na co reaguje. Pojďme věřit tomu, že naprostá většina rodičů jedná v nejlepším zájmu dítěte a že vědí lépe než stát, lépe než anonymní odborníci a autoři petic, co je pro všechny zúčastněné nejlepší.
Obdivuji energii samozvaných bojovníků za nejlepší zájmy dětí a věřím, že po diskuzi se svou partnerkou či parterem mají doma nastaven model, který považují za nejlepší možný. Ocenila bych, kdyby své další úsilí věnovali systémovým záležitostem českého školství a neřešili věci, které se jich naprosto netýkají – ostatní rodiny. Proč má být povinný předškolní rok? Proč ho děti s odkladem mají absolvovat dvakrát? Proč má být na základní škole povinné plavání? To jsou věci, které mají být jen a jen na rodičích dítěte.

Více možností, více rozhodování, ale také více osobní zodpovědnosti. S tím se někteří pořád těžko vyrovnávají.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM