Sdílejte
Dvacetileté výročí podpisu opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD svádí k hodnocení tehdejší doby. Historická paměť je však zakalena nánosem pocitů a dojmů, vlivem kterých se zapomíná na tři podstatné fakty, které s opoziční smlouvou neoddělitelně souvisí. Pojďme si je proto připomenout.
autor Matěj Trávníček
Komentář
09.07.2018

1) Nebyla to první opoziční smlouva

Opoziční smlouva v roce 1998 ideově navazovala na řešení povolební situaci z roku 1996. Tehdy Klausova vládní koalice ODS (která se v roce 1996 sloučila se čtvrtým koaličním partnerem KDS), KDU-ČSL a ODA získala v Poslanecké sněmovně jen 99 křesel. Pokud měli zůstat mimo hru komunisté i Sládkovi republikáni, bylo nutné nalézt shodu s druhou nejsilnější stranou, ČSSD.
Matěj Trávníček @MatejTravnicek
09.07.2018 13:50
Když už máme to výročí Opoziční smlouvy. Tak stojí za připomenutí, že svůj 1. rozpočet Zemanova vláda prohlasovala spolu s KSČM a KDU-ČSL. Pro rozpočet tehdy hlasoval i poslanec @kalousekm.
Pod patronací Václava Havla tak nakonec vnikla dohoda, v rámci které se Zemanova ČSSD zavázala opustit ve Sněmovně v době hlasování o důvěře jednací sál a umožnit tak vznik druhé Klausovy koaliční vlády. Výměnou za to získal Miloš Zeman křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. V opačném gardu se pak po volbách 1998 stal předsedou Sněmovny Václav Klaus. (V průběhu volebního období se vládě podařilo z opozičního tábora k sobě přitáhnout poslance Wagnera a Teplíka, ale to už je jiný příběh.)

2) Neplést s Tolerančním patentem

Samotná opoziční smlouva, kterou zástupci ODS a ČSSD podepsali 9. července 1998, říkala zjednodušeně pouze to, že nejsilnější opoziční strana (ODS) respektuje právo vítězné strany (ČSSD) sestavit vládu. Výměnou za to se vládní strana zavázala opoziční straně poskytnout pro opozici klíčové kontrolní pozice (předsedové NKÚ a sněmovních komisí pro kontrolu civilní a vojenské kontrarozvědky) a nádavkem funkce předsedů obou komor Parlamentu a Rozpočtového výboru Sněmovny. V programové oblasti se strany zavázaly pouze k přípravě návrhu úprav Ústavy a dalších zákonů, které zpřesní kompetence ústavních orgánů a postupů při jejich ustavení a: „v souladu s ústavními principy České republiky posílí význam soutěže politických stran."
Dohoda tak fakticky znamenala, že vznikne menšinová vláda, která si bude muset v Parlamentu pro své návrhy hledat podporu ad hoc. Jediným závazkem, který vůči sobě smluvní strany měly, bylo, že spolu na vyžádání budou konzultovat. Svůj první rozpočet tak Zemanova vláda schválila s komunisty a KDU-ČSL. (Pro úplnost dodejme, že návrh nepodpořili dva lidovečtí poslanci. Vlasta Parkanová se zdržela a Pavel Tollner byl dokonce proti. Pro však hlasovalo všech zbývajících 18 členů klubu včetně např. Miroslava Kalouska.)
Tomáš Jirsa @tomasjirsa
09.07.2018 12:06
Ta opoziční smlouva je silný magnet. Máme obviněného premiéra, komunisty vpodstatě ve vládě, (nejen) ČSSD na hranici přežití, ale dnes všichni cítí nutkavou potřebu jasně odsoudit smlouvu, kterou opoziční strana podpořila vládu před dvaceti lety.
Tento způsob vládnutí však přinášel nestabilitu, a tak byla 14. ledna 2000 Opoziční smlouva doplněna o sérii dohod souhrnně známých jako Toleranční patent. Ten dal spolupráci obou stran programový obsah. Stanovil totiž rámcovou shodu nad podobami státních rozpočtů, úpravou parametrů volebního systému, přípravou na vstup do EU, politikou v dalších oblastech (např. dokončení privatizace bank, pokračování deregulace nájemného nebo minimální výdaje na obranu ve výši 2,2 (sic!) % HDP) a vedle toho i upřesnil pravidla komunikace mezi stranami.

3) Standardní model vládnutí

Dohoda o toleranci vlády vítězné ČSSD vyvolala v době svého vzniku poprask. Ten byl zesílen předchozí polarizující rétorikou Miloše Zemana o spálené zemi i předvolebním heslem ODS: „Doleva, nebo s Klausem", které bylo po volbách karikováno na „Doleva s Klausem". Své si „odpracovala" i Čtyřkoalice (která pod tíhou volebních očekávání a úspěchů atrofovala na pouhou koalici US-DeU a KDU-ČSL).
Přitom v mezinárodním srovnání není vládní spojenectví dvou nejsilnějších stran, ať už formou koalice nebo v podobě tolerance menšinové vlády, ničím neobvyklým. Stačí se rozhlédnout po Evropě. Velká koalice unionistů a sociálních demokratů vládne v Německu. Ve Finsku vládne premiér Juha Sipilä v koalici svého Finského středu (vítěz voleb), Národní koaliční strany (druhá nejsilnější strana) a odpadlíků od strany Finové (třetí místo ve volbách). Vládu irského premiéra Lea Varadkara z Kmene Irů (v gaelštině Fine Gael) tolerují Vojáci osudu (v gaelštině Fianna Fáil), kteří skončili ve volbách druzí. Poměrně čerstvě spolu v Itálii koaličně vládne protestní Hnutí 5 hvězd s pravicovou Ligou severu, které se na mandáty umístily ve volbách na prvních dvou místech. A v neposlední řadě se o podporu velké koalice národních konzervativců a socialistů opírá srbská premiérka Ana Brnabić.
Opozičně-smluvní řešení tak opravdu nebylo ničím neobvyklým, přesto dokázalo na českém politickém hřišti vykopat dodnes zřetelné příkopy.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM