Sdílejte
Česko by se mělo otevřít kontrolované migraci, která umožňuje nabrat lidi s potřebným talentem, řekl generální tajemník OECD José Ángel Gurría v rozhovoru pro Českou televizi. Podle něj se jedná o investici. V případě, že je ale řízená státem, pak se jedná o investici mizernou, na kterou může doplatit celá společnost, což ukazuje také Německo.
Komentář
31.07.2018
Vyjádření Josého Ángela Gurríi, že Česko potřebuje více imigrace, se setkalo se značnou kritikou. Není divu. Ukazuje se, že začlenění nových migrantů do společnosti je mnohem komplikovanější, než se původně tvrdilo.
Od roku 2015, kdy započala hlavní migrační vlna a do Německa přišlo téměř milion lidí, se ukazuje, že začlenění migrantů na trh práce je velmi složité či mnohdy zcela nemožné. Podle statistik německého Institutu pro výzkum zaměstnanosti (IAB) totiž práci získala jen desetina imigrantů, kteří do země přišli od roku 2015 (údaj z roku 2017). Aktuální studie s upravenými parametry zase vypovídá o tom, že práci má jeden ze čtyř imigrantů.
V Německu je přitom jedna z nejnižších nezaměstnaností v celé EU a bez práce jsou pouhá 3,4 % lidí. V zemi je také volných 1,2 milionů pracovních míst – většina z příchozích imigrantů by tak prakticky ihned mohla najít práci v případě, že by měla požadovanou kvalifikaci. Tu však nemají. Stát má tak řešení v podobě dlouhodobých rekvalifikací, které jsou nákladné a existují rozpory, zda a jak skutečně dokáží zvyšovat kvalifikaci. Sexuální útoky v Kolíně také vedly u řady Němců k vystřízlivění ze současné imigrační politiky a znovu otevřely otázku bezpečnostních rizik.
Lze tedy mít rozumnou imigrační politiku a pomoci lidem ze zemí, které jsou zasaženy válkou? Jeden takový stát praktikuje imigrační politiku, která by mohla být pro celou Evropskou unii vzorem. Ta se však ale poučit nechce a paradoxně tuto zemi kritizuje, že není solidární a odmítá imigrační kvóty.
Imigranti na hlavním nádraží v Budapešti

Imigranti na hlavním nádraží v Budapešti

Jedná se o Polsko, které umožnilo téměř milionu imigrantů z Ukrajiny přijet do země a pracovat zde. I když v Ukrajině stále zuří válka, tak status azylantů (válečných uprchlíků) z nich neobdržel téměř nikdo.
Znamená to, že příchozí tak nemají nárok na nejrůznější sociální benefity. Stát tak za ně nezaplatí rozsáhlá imigrační centra, kde kromě ubytování a teplého jídla obdrží ještě kapesné. Většina z nich je tak nucená se do společnosti začlenit co nejrychleji – najít si práci a naučit se jazyk. Zároveň se také Polsko brání takovým lidem, kteří mají krajně protipolská stanoviska. Banderovci tak mají do země vstup zakázán.

Česko a jeho rozumná politika

Kdyby se také pan José Ángel Gurría více zajímal o imigrační politiku České republiky, zjistil by, že u nás věci fungují přesně tak, jak tvrdí, a není tak třeba Českou republiku kritizovat. Ta totiž praktikuje politiku kontrolované postupné imigrace, která se zemi osvědčila. Například v takzvaném programu Režim Ukrajina firmy poptávají pracovní místa, která potřebují obsadit. Na základě toho se Ukrajinci podle své kvalifikace hlásí s tím, že ještě absolvují pohovor a jsou prověřeni ze strany Ministerstva vnitra.
Program se osvědčil, jen během posledních dvou let do země přišlo pracovat 13 tisíc Ukrajinců. V lednu proto rozhodla vláda, že zvýší kvótu z 10 tisíc pracovních sil z Ukrajiny na dvojnásobek. Ukrajinci nezískají nic zadarmo, ale jsou nuceni se hned zapojit do pracovního procesu.

USA - země imigrantů

Že tento přístup je jediný fungující a žádoucí ukazují také Spojené státy. Fakticky se jedná o zemi vybudovanou imigranty především z Evropy. Nově příchozí lidé, kteří do země přišli legálně, tak byli fakticky vlivem okolností nuceni se do společnosti integrovat.
Rozsáhlé bohatství země, které je doprovázeno malým státem a minimálním sociálním systémem znamená pro ně následující vyhlídku: Pokud jsi schopný a chceš pracovat, budeš si moci dopřát dobrý život a možná si i splníš svůj „americký sen". V opačném případě budeš o hladu. Drsný přístup? Možná ano, ale i právě proto jsou Spojené státy jednou z nejbohatších zemí na obyvatele v celém světě.
Koneckonců rodiče autora článku opustili Jugoslávii v době, kdy v zemi zuřila hyperinflace a válka. Přišli do Česka legálně na základě bezvízového styku těchto dvou zemí. Od českého státu nic neobdrželi (ani nic nežádali) a byli nuceni si najít bydlení za tržní nájemné a začít pracovat. Nebylo to jednoduché. Díky tomu jsem ale mohl vyrůstat v prostředí, které není ghettem plné uprchlíků či imigrantů nebo v nějakém odloučeném centru. Díky tomu jsem si mohl najít kamarády převážně mezi místními – zkrátka se stát tím, kým jsem. A rodičům vždy budu vděčný za toto rozhodnutí.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM