Sdílejte
Zasedání špiček zemí Evropské unie v Bruselu se jeví jako summit vítězů - kdekdo veřejně prohlašuje, že je spokojen. Že by v tak zásadním sporu o budoucnost mohly být všechny strany spokojeny, je až s podivem. Jenže přijatá deklarace je tak plná různých zbožných přání, že vlastně nikoho nezavazuje k ničemu.
autor Marian Kechlibar
Komentář
04.07.2018
Viktor Orbán je spokojen, protože na rozdíl od roku 2015 není se svojí politikou vztyčování plotů za eurovyvrhele a má spoustu tichých i hlasitých kamarádů. Bude se mu to hodit, protože dny balkánské stezky ještě nejsou úplně sečteny; stále je to nejkratší cesta pro kohokoliv přicházejícího přes Malou Asii a turecký prezident Erdogan ji nemusí držet zavřenou věčně. Možná budou Maďaři jednoho dne potřebovat více plotů, vyšších než doposud.

Evropské špičky se sešly v Bruselu k migraci. Nějaké důvody ke spokojenosti určitě jsou, hlavně z perspektivy V4+Rakouska, které prosazují přísnější postup.

Angela Merkelová je spokojena, protože se jí frenetickým manévrováním na poslední chvíli podařilo oddálit od svého politického hrdla pomyslný ostrý nůž v podobě rozlícených Bavorů. Prý má slíbenu bilaterální spolupráci při navracení registrovaných běženců hned od čtrnácti států EU. (Tisková agentura DPA mezi nimi uvedla i Česko, Polsko a Maďarsko, které to vzápětí popřely, že by fake news z Berlína?) Sice mezi nimi není ta nejdůležitější, totiž Itálie, přes kterou od roku 2016 dorazilo do EU nějakých 350 tisíc lidí, ale i tak... Čtrnáct, to je pěkné číslo. Co by za to němečtí fotbalisté dali, kdyby na mistrovství světa dokázali vsítit celých čtrnáct gólů, a ne jen ubohých pět.
Sebastian Kurz je spokojen, protože se mu daří posouvat celou EU svým směrem aspoň ideově, když už ne formou činů. Při rakouském předsednictví, které začalo 1. července 2018, se mu to bude hodit. Poměry se hodně změnily.

Když jeho předchůdce Wolfgang Schüssel v roce 2000 poskládal první vládní koalici z ÖVP a FPÖ, vyvolalo to ve zbylých státech tehdejší EU vlnu rozhořčení a vážně míněné pokusy o bojkot Rakouska na mezinárodní úrovni. Proti její reinkarnaci pod vedením Kurze a Stracheho nikdo z jeho evropských kolegů premiérů ani nepípne.
Visegrádské státy se radují, že proškrtaly výskyt právě onoho slova „solidarita" na minimum, a že francouzské návrhy na povinné přerozdělovací kvóty a trestání zemí, které je nenaplní, finančním postihem, vyšly zkrátka.

Emmanuel Macron je spokojen ... proč vlastně? Přečtu-li si jeho vyjádření u agentury Bloomberg, jde o „vítězství pro Evropu", bez dalších detailů. Patrně tím myslí, že se účastnické státy dohodly na nějakém závěrečném textu a nerozešly se úplně rozhádané. O neúspěchu v podobě porážky Francouzi prosazovaných přerozdělovacích mechanismů ani slovo.

Rakouskému kancléři Sebastianu Kurzovi se daří celou EU posouvat svým směrem. Když ne formou činů, tak aspoň ideově.

Giuseppe Conte je spokojen, protože v závěrečném komuniké byla natolik zdůrazněna potřeba solidarity a italské zájmy vůbec, že jej ani nemusel torpédovat oficiálním italským vetem.

Vítězství odpůrců kvót

Jak mohou být všechny strany v tak zásadním sporu o budoucnost spokojeny naráz? Přečteme-li si deklaraci, zjistíme to dosti snadno: je natolik vágní a plná různých zbožných přání, že nikoho nezavazuje k ničemu.

Nějaké důvody ke spokojenosti přitom skutečně jsou, hlavně z perspektivy V4+Rakouska, které prosazují přísnější postup.
Nebyl přijat Dublin IV, reforma azylového práva, která byla ve vážném rozporu s našimi zájmy. Neustále vstávající hrabě Nosferatu v podobě redistribučních kvót byl rovněž uložen do rakve a její víko bylo nenápadně zaklapnuto. Měli bychom ten sarkofág přeci jen ještě po očku hlídat, ono se to v něm chvílemi bude trochu mlít. Ale nejhorší nebezpečí nejspíše pominulo.
Italové zase skutečně ocení možnost stavět uzavřené tábory na svém území. Nová vláda byla zvolena na základě všelijakých slibů, co udělá s nevítanými hosty z Afriky. Rychlý odsun půl milionu lidí do jejich zemí původu je právně i logisticky nemožný, ale přemístit je do uzavřených táborů v periferních oblastech Itálie, to by možné bylo. Jelikož by se tím běžnému voliči ztratili z očí, účinek na popularitu Mattea Salviniho a jeho spojenců by byl víceméně stejný.

Evropa mění směr

Tím však víceméně seznam skutečných efektů končí. Prosadit „vyloďovací centra" a jiné tábory na severoafrickém území bude úkol pro Sisyfa. Poprvé jsem tu myšlenku zaznamenal už někdy na přelomu letopočtu a od té doby se občas vynořuje, aniž by se něco reálnějšího stalo. Nejúčinnější dohody v tomto prostoru uzavřelo Španělsko s Marokem a Itálie s (Kaddáfího) Libyí, leč ta druhá je stejně mrtvá jako její tripoliský signatář a ta první nikterak nezabránila opakovaným masovým „šturmům" na ploty kolem enkláv Ceuta a Melilla.

Státy Maghrebu nejsou zase tak chudé, aby musely přijmout každé euro výměnou za cokoliv, a vzpomínka na koloniální éru v nich stále ještě žije. Představa, že by se měly stát „odkladišti" milionů běženců z nepříbuzných národů a sloužit jako levní hlídači pro své bývalé evropské pány, nebude mezi místním obyvatelstvem nijak populární.

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron prý vyšli ze summitu vítězně. Evropská politická atmosféra se přitom pomalu mění a německá vítací kultura i francouzské kvóty jsou pasé.

Navíc jde o určité riziko. Takové Tunisko s 10,8 miliony obyvatel se o svůj etnický a kulturní charakter ve světě masových migračních vln strachuje právě tak, jako menší státy Evropy a jeho občané nebudou chtít na svém území trvale hostit miliony cizinců bez perspektivy. Daleko větší smysl by dávalo, kdyby případné tábory byly až někde podstatně dál na jihu, kupříkladu v Nigeru či Čadu.

Hlavní smysl summitu tak – kromě záchrany křesla německé kancléřky, samozřejmě – spočíval hlavně v tom, že dal najevo změnu politické atmosféry. Pomalu, pomaličku se loď EU, v roce 2015 ještě plující k otevřené náruči jménem Willkommenskultur, obrací opačným směrem: k ochraně vnějších hranic a podvazování migračních proudů dříve, než dosáhnou evropských hranic.
Velká tělesa mají vždy svoji setrvačnost a změna kurzu jim nějakou dobu trvá. Vývoj ve světě je však rychlý. V průběhu posledního roku se obyvatelstvo Afriky rozrostlo o 32 milionů lidí. Stihne EU svůj velký otočný manévr dokončit včas?
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM