Sdílejte
Univerzita byla vždy považována za místo, kde vládne akademická svoboda a debata jako střet názorů pomáhá studentům si tyto tvé názory tříbit. Je tomu ale i dnes skutečně tak nebo se z akademické půdy stává prostředí, v němž jsou si všechny názory rovny, ale některé jsou si rovnější?
autor Marian Kechlibar
Komentář
27.09.2018
Britský postgraduální student Angelos Sofocleus, který nasdílel na Twitteru článek z novin The Spectator, se vzápětí ocitl ve velkých problémech. Tématem článku totiž byla otázka, zda je zločinem říkat, že „ženy nemají penisy". Reakce jeho vrstevníků byla prudká a velmi tvrdá: byl vyloučen ze dvou univerzitních časopisů, ve kterých zastával funkci editora, a donucen rezignovat na pozici prezidenta studentské asociace Humanist students, mezi jejímiž cíli je – ó ironie – ochrana svobody slova. Otázka se tak odpověděla sama: minimálně mezi jeho kolegy na durhamské univerzitě to zločin je. Naštěstí nemají studentští aktivisté možnost uvrhnout jej do žaláře či převýchovného tábora, jinak by tam nepochybně skončil. Ostrůvek stalinismu ve stále ještě demokratickém státě.
Kdyby šlo o ojedinělý případ, mohli bychom nad ním jen nechápavě zakroutit hlavou. Bohužel není. Anglosaské univerzity jsou tímto druhem agresivní identitární politiky zamořené „až na půdu". Původně americké specifikum se poměrně rychle rozšířilo do jiných anglicky mluvících zemí a nyní prosakuje přes jazykové bariéry i na evropskou pevninu. V České republice jsme první viditelný balonek viděli v roce 2017, kdy studentská kandidátka Anna L. prosazovala na Filozofické fakultě zavedení „unisexových toalet pro osoby, jimž binární dělení nevyhovuje". V podstatě šlo o doslovné převzetí myšlenek odněkud z Berkeley.
Emigrant v Panamě 🇨🇿🇵🇦 @EmmigrantPanama
21.09.2018 13:19
Postgraduální student byl vyhozen z Durham university za tweet “RT pokud ženy nemají penis” odkazující na clánek s názvem “Je zločin říct, že ženy nemají penis?” Tak teď už ví, že ve Velké Británii to za zločin považují.
Podstata identitární politiky, která ovládla západní univerzity a dostává se i sem, je v naprostém rozporu s ideálem univerzity jako místa vědění, kam se scházejí studovat a spolupracovat lidé bez rozdílu původu. Základním parametrem člověka v takovém identitárním systému jsou jeho vrozené vlastnosti, podle kterých je zařazen do komplikovaného žebříčku „vzájemného útlaku", v němž černý stojí výše než bílý, žena výše než muž, gay výše než heterosexuál, muslim výše než křesťan. Přesné detaily jsou matoucí, například konflikt hodnot mezi černým gayem a bílým muslimem dokáže zastánce identitární politiky dostat do zmateného a výbušného konfliktu. Na spodku je ale jednoznačně bílý heterosexuální muž, viník všeho zla na planetě, kolonialismem a otrokářstvím počínaje, změnou klimatu konče. Jako by jiné národy neměly svoje říše, svoje okovy a svoje znečištění.
Obávám se tohoto vývoje. Když jsem studoval v 90. letech 20. století na matematicko-fyzikální fakultě, nádhera těch let byla dána i atmosférou téměř úplné tvůrčí svobody a tolerance. Nikdo se nemusel obávat, že svým výzkumem či jen názory někoho urazí a bude hromadně šikanován, ponižován na internetu či dokonce vyhazován ze svých pozic. Postavení v akademické obci se odvíjelo od výsledků práce, ne od sexuální preference, obliby u feministek nebo barvy kůže. Nevěřím ani na okamžik, že toto prostředí „systematicky utlačovalo" ženy nebo Araby; jedním z půvabů matematiky je, že takové hranice ani nezná. Při pohledu na rovnici nepoznáte, kdo s ní přišel.
Začneme-li akceptovat identitářskou akademickou politiku, otrávíme brzy studnice pravdy, která dala naší civilizaci vyniknout nad ostatní. (Možná právě o to jde – hnutí maoistického střihu nikdy neměla kulturní Západ moc v lásce.) Téměř jakýkoliv druh vědeckovýzkumné činnosti – v biologii, medicíně, ekonomii - dnes může vyprodukovat výsledky, které urazí feministky, černochy (nebo spíše „politické aktivisty, kteří sami sebe jmenují mluvčími všech černochů, aniž by jim k tomu kdo kdy dal mandát") atd. V samotném tom slově urazit je skryta ona fatální vada. Podřídit se negativním emocím jiných lidí znamená vzdát se racionality a předat kontrolu nad směřováním institucí malým nátlakovým skupinkám, které mezi sebou soutěží o to, kdo se dokáže urazit nejvíc a nejrychleji. A ty nátlakové skupinky jsou opravdu malé, velmi malé. Málokdy se stane, že by se do takového běsnění zapojilo více než jedno procento studentů dané univerzity. Jenom tím, jak obrovský dělají hluk a jak málo servítků si berou, dokáží vyděsit svoje nadřízené a kolegy k pokornému mlčení a ústupkům. K nastolení strachu nepotřebujete 51 % hlasů, není to žádné referendum. Malý, ale dostatečně nenávistný gang aktivistů na to úplně stačí.
Pavlína Danková @dankovap
25.09.2018 13:18
"Společnost, která začne trestat za vyslovení biologické pravdy, je v hlubokém úpadku, ztratila soudnost, ztratila veškerou racionalitu a zanikne".
reflex.cz/clanek/komenta… prostřednictvím @reflex_cz
Za větu „ženy nemají penis“ zničili člověka. Naše civilizace končíReflex.cz
V anglosaském světě tento proces probíhá již dlouho a vidíme, že z univerzit se – skrze jejich absolventy – šíří jinam, například do politiky nebo do korporátního světa. Nejen studentští aktivisté, ale i senátoři, žurnalisté nebo manažeři kaváren typu Starbucks už zavádějí na svých pracovištích různá školení o bílých privilegiích, kodexy o správné mluvě a zejména trestají svoje podřízené, kteří na tento vlak identitárního fanatismu nechtějí nasednout a projevovat jeho modlám patřičnou úctu.
Jedním z nejhorších rysů celé této kampaně, které její zastánci říkají hnutí za sociální spravedlnost, je schopnost neustále generovat nová a nová tabu. Co se smělo říci před pěti lety nebo před rokem, už se nesmí, a výroky dříve přijatelné vás mohou zničit i se zpětnou platností. Jelikož příslušnost k menšině propůjčuje svému nositeli mravní hodnotu, nové menšiny se vyrábějí jako na běžícím pásu – kolik dnes vlastně máme „genderových identit", jsou to jenom desítky, nebo už jsme překročili stovku? Nevím, nechce se mi to sledovat. Jisto je, že do konce roku přibyde pár dalších.
Robert Masarovič @MasarovicRobert
18.01.2018 15:19
Ty krásná hřejivá slova, líbivé prohlášení o rovnosti, solidaritě, míru, ty levicová hesla o boji za sociální a třídní spravedlnost pronášené plamenně mluvícími soudruhy, ty na začátku omámily miliony lidí. Za 100 let jich přes 230 milionů stálo životy.
Západní univerzity se mění v továrny na tabu. Minimum, co můžeme udělat, je nemlčet k tomu. Nikomu na světě neprospěje, stane-li se z akademického světa ekvivalent islámské madrásy, kde vládnou nezpochybnitelná dogmata. Zatím bohužel ale nevidím ani to, že by se tento proces zpomaloval. Spíše naopak, zvolení Donalda J. Trumpa americkým prezidentem ho ještě akcelerovalo, protože akademické zastánce „social justice" přivedlo k bezmocnému šílenství; a nemohou-li převychovat Ameriku jako celek, mohou o to více znásobit úsilí o převýchovu studentů, které mají pod svojí kuratelou a kteří jim nemohou jen tak uniknout.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM