Sdílejte
Každý prezident má nějaké zvláštnosti. Donald Trump rád tweetuje, Miloš Zeman rád dráždí novináře happeningy typu pálení trenýrek a Emmanuel Macron rád hovoří o svých vizích budoucí Evropy. V září 2017 mluvil na toto téma na pařížské Sorbonně, v únoru 2018 na evropském summitu v Bruselu, v dubnu 2018 při zasedání evropského parlamentu ve Štrasburku, v květnu na mezinárodním ekonomickém fóru v Sankt Petěrburgu a před týdnem v Lisabonu. Portugalská zastávka přitom nebyla poslední, protože Macron má naplánovánu celou túru v tomto stylu: z hlavního města do hlavního města a předestírat tam svoje plány.
autor Marian Kechlibar
Komentář
08.08.2018
Podstatou Macronovy vize je remodelace současné unie, až dosud založené na teoretické rovnosti všech členů, do podoby tří kruhů. Vnitřní kruh by měl být daleko integrovanější než dnes. Macron v této souvislosti rád zmiňuje společné sociální standardy, společný rozpočet a společnou armádu. V druhém kruhu by stále ještě fungoval společný trh a volný pohyb osob, ale státy by si podržely nějakou část své suverenity. Třetí, vnější kruh by mohl časem zahrnovat i Turecko a Rusko, propojené s Evropou sítí obchodních dohod.

Prezentace této ideje vedla v Petěrburgu k drobnému faux pas, když Macron ve své řeči prohlásil, že Evropa v jeho očích sahá od Lisabonu k Uralu. „Od Lisabonu k Vladivostoku," opravil jej přítomný Vladimír Putin. Nejsou to tedy zrovna skromné plány, protože po silnici leží mezi oběma městy 13 615 kilometrů, třetina obvodu planety Země.

Veliké vize jsou jedna věc, jejich praktická implementace druhá. Z méně lichotivého úhlu pohledu vypadá Macronova představa jako další, v dějinách již několikátý pokus o obnovení německo-francouzské říše po vzoru Karla Velikého, renovatio imperii. Centrální superstát je pak obklopen prstencem periferií, sloužících jako obchodní zázemí a nárazníková zóna proti neklidnému Blízkému východu a přelidněné subsaharské Africe. To je přesně stav, o kterém už euroskeptici prohlašují, že fakticky nastal; takto by byl formálně stvrzen smlouvami.
„Vyhlídka na společné hospodaření s Francií by pro AfD byla darem z nebes. Není divu, že kancléřka Merkelová se k Macronovu plánu raději moc nevyjadřuje.“

Podstatným prvkem Macronova plánu je ono vysoce integrované centrum, nazvané v jedné jeho řeči „jádro reaktoru". Nepochybně by zahrnovalo Francii a Německo, bez kterých nemá smysl. Geografická logika by pak diktovala zapojení států Beneluxu. Už i v této malé skupince však existují silné vnitřní rozpory a není patrné, jakým způsobem by je Macronova vize měla překlenout.

Ekonomicky nejsilnější Německo by v této těsné skupině získalo dominantní postavení, ale nebylo by to zadarmo. Noční můrou šetřivého staršího Němce, typického voliče CDU, je představa, že jeho úspory by měly posloužit k sanaci obřích dluhů v románskojazyčných zemích (francouzský státní dluh je nominálně druhý největší v EU a představuje v současné chvíli 2 309 miliard euro). Pokud by se taková hrozba reálně vynořila na obzoru, mohla by přepsat německou politickou scénu od základů.

Stojí za připomenutí, že nejsilnější opoziční strana ve Spolkové republice Německo, Alternative für Deutschland, vznikla před pouhými pěti lety nikoliv na protiimigrační platformě, ale na základě odporu proti myšlence společných evropských dluhopisů. Vyhlídka na společné hospodaření s Francií by pro AfD byla darem z nebes, který by ji mohl přehoupnout přes psychologickou hranici dvaceti procent preferencí, možná i pětadvaceti. Není divu, že kancléřka Merkelová se k Macronovu plánu raději moc nevyjadřuje.
Macronova vize stále těsnějšího jádra Evropy bude narážet na odpor i v Nizozemsku. Tamní voliči odmítli v roce 2005 přijmout návrh evropské ústavy v poměru 62:38 procent hlasů. Její přebalená forma, Lisabonská smlouva, pro jistotu vůbec referendem schvalována nebyla. Nizozemsko je mj. největším plátcem do společného evropského rozpočtu, počítáme-li příspěvky „na hlavu". Jeden nizozemský občan zaplatí do evropské pokladnice v průměru 378 euro ročně, kdežto jeden Němec pouze 219 euro a jeden Francouz dokonce jen 114 euro. Tato skutečnost není v Nizozemsku příliš populární.

Pragmatický premiér Rutte obhájil ve volbách roku 2017 svoje křeslo rovněž tak, že přebral část rétoriky a politických návrhů od euroskeptika Geerta Wilderse. Wildersova strana v průzkumech veřejného mínění poněkud oslabila, ale Ruttemu mezitím vyrostla další konkurence v podobě Fóra pro demokracii, silně euroskeptické strany vedené poněkud výstředním, latinsky mluvícím intelektuálem Thierrym Baudetem. FvD ještě loni získala jen dvě křesla v parlamentu, současné preference jí však slibují křesel 10-16. Její členská základna poslední dobou prudce expanduje, z 1 863 osob loni na 22 884 letos, čímž už skoro dohnala Rutteho stranu VVD (ta má 27 692 členů). V takové situaci si Rutte těžko může dovolit podporovat návrhy na další integraci Nizozemska do EU a převod kompetencí z národní vlády do Bruselu.
Ani samotná Francie, která Macrona zvolila, nemusí být dalšímu srůstání „tvrdého jádra" nakloněna. V průzkumu z prosince 2017 se 28 % francouzských voličů vyslovilo pro vznik „Spojených států evropských", 26 % bylo proti a 46 % nemělo na věc žádný názor (pro srovnání: v Dánsku, Finsku a Švédsku souhlasilo s myšlenkou USE 12-13 % lidí a 48-55 % bylo proti). V době konání brexitového referenda (červen 2016) ukázal průzkum Pew Research Center, že negativní názor na EU má více Francouzů (61 %) než Britů (48 %). Na moc nadšenou podporu pro další integraci do tvrdého jádra to tedy ani ve Francii nevypadá.
Podstatná otázka, kterou Macronův plán také zatím neřešil, spočívá v tom, zda bude mezi jednotlivými kruhy možný „rozumný pohyb". Dejme tomu, že se nějaká země rozhodne vstoupit do tvrdého jádra, ale o pět let později převládnou jiné politické sentimenty a tamní obyvatelstvo začne požadovat uvolnění do „druhého kruhu". Bude to vůbec možné, nebo bude tento proces integrace pojat jako jednosměrný a nevratný, podobně jako vstup do eurozóny? Chaotičnost a nejasnost aktuálně probíhajících jednání o Brexitu naznačuje, že vyvázat se z „tvrdého jádra", pokud do něj už jednou vstoupíte, by byl těžký úkol. „Tvrdé" struktury koneckonců už z definice nemají příliš velkou pružnost.

Osobně si myslím, že Macronův plán je stavěním vzdušných zámků. Jakýkoliv pokus o jeho realizaci shůry, za zavřenými dveřmi vládních paláců, by posílil euroskeptiky po celém kontinentě natolik, že by mohl EU roztrhat na kusy; a v lidových referendech by pravděpodobně neprošel nikde kromě Lucemburska.

Proč s ním tedy tento snaživý mladý politik objíždí svoje kolegy? Doufá, že situace za pár let bude příznivější než nyní? Chce se odlišit od běžných evropských technokratů typu Donalda Tuska, kteří žádné vize nemají a snaží se udržet strukturu EU v chodu tak, jak je?

Odpověď na tuto otázku jsem zatím nenašel.
Proč to Macron dělá? 
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM