Sdílejte
Spory o obsazení postu ministra zahraničí neberou konce. Zatímco ČSSD ústy předsedy Hamáčka trvá na Miroslavu Pochem, prezident Miloš Zeman i premiér Andrej Babiš dávají jasně najevo své negativní stanovisko. Jsou tyto tahanice mezi vrcholnými ústavními činiteli nestandardní? A jak jim můžeme do budoucna předejít? V rozhovoru pro ZDROJ.CZ nejen na tyto otázky odpovídá expert na ústavní právo profesor Aleš Gerloch.
Zpravodajství
17.09.2018

Česko stále nemá ministra zahraničí. Z médií se doslýcháme o různých plánech, jak a kým bude vlastně Černínský palác obsazen, prezident Zeman se netají tím, že zkouší pružnost Ústavy. Jsou tyto hry o zásadní rezort vhodné a důstojné k hledání mantinelů Ústavy?

Určitě není dobré, že takovýto spor vznikl. Podívejme se na něj nejprve z čistě normativního pohledu. Prezident má vymezené pravomoci dvojího typu – kontrasignované a nekontrasignované. U těch, kde je potřeba spolupodpisu předsedy vlády pak za tato rozhodnutí nese vláda odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně. Pokud prezident neuvede objektivní důvody, například že osoba XY nemůže být jmenována soudcem, protože nemá státní občanství, pak by neměl nijak bránit završení procesního postupu, kterého je součástí.

U jmenování členů vlády, které patří mezi nekontrasignované pravomoci, má větší volnost. Je to koneckonců politické rozhodnutí o politické funkci. Je tedy otázkou, zda v tomto případě není prezident republiky ústavním orgánem se samostatnou pravomocí a možností zasahovat do těchto politických procesů.

Podle vás prezident tuto možnost má?

Pochopitelně jsou názory, že prezident tuto možnost nemá. Mně však v Ústavě chybí věta, která by tento výklad učinila jednoznačným, tedy že prezident republiky je povinen akceptovat návrh předložený mu předsedou vlády, nebo něco v tom smyslu. Momentálně je v ústavě formulace: „Prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády a pověřuje je řízením jednotlivých ministerstev a jiných správních úřadů."

Takže tam je prostor pro interpretaci ve prospěch nevyhovění návrhu. Pokud by to někdo chtěl změnit, pak je to pochopitelně na změnu Ústavy v tom smyslu že prezident je vázán návrhem předsedy vlády, že mu musí vyhovět.

Existují důvody, pro které by prezident ministra nemusel jmenovat?

Jsou tu důvody stanovené ve čl. 70 Ústavy, pak je to jednoznačné. Ale to očividně není ten případ, který se řeší v současné době. Tady je to čistě na jednání mezi aktéry – prezidentem, premiérem a předsedou koaliční strany, která navrhuje nominanta, se kterým má prezident problém. Musí se domluvit a někdo musí ustoupit. Důležitá je také pozice předsedy vlády, zda trvá na návrhu. Jinak je to záležitost čistě politická, zda kvůli tomu například padne vládní koalice. Ústava to neřeší a ani se jí to netýká.
Martin Jurica @maestrosill
02.09.2018 12:24
Pokračujeme.
"Miroslav Poche působí na ministerstvu zahraničí negativně. V Partii televize Prima to prohlásil premiér a předseda ANO Andrej Babiš. Šéfem resortu se tak podle něj nestane."
Poche působí na ministerstvu negativně, šéfem resortu zahraničí nebude, prohlásil BabišiRozhlas.cz

Jedná se ze strany Miloše Zemana, který fakticky blokuje obsazení ministerstva nominantem jedné z koaličních stran, o bezprecedentní chování?

V moderní historii to v této míře je neobvyklé, když se ale podíváme hlouběji do dějin, konkrétně do období první republiky, tak prezident Masaryk zejména ve dvacátých letech nezřídka odmítal návrhy na jmenování členů vlády, které mu byly předkládány. Často měl tendence, aby byly jmenovány úřednické vlády, což se mu i dařilo. Zároveň vždy urputně trval na tom, že ministrem zahraničních věcí musí být Edvard Beneš. A to dokonce i v situaci, kdy Národně socialistická strana, které byl Beneš členem, byla v opozici. Prezident si takto fakticky vynutil člena vlády z opoziční strany, dokonce to prezentoval stylem: „Nebude-li Beneš, nebudu ani já a odstoupím".

Takto vyhrocené to myslím v současné době nemáme. Masarykova ingerence byla mnohem silnější, ale Zeman není Masaryk. Nicméně historicky se nechová nijak nově. Aktuálně bych upozornil také na odmítnutí hlavy státu jmenovat ministra vnitra na Slovensku a ministra financí v Itálii.

Jak tedy zařídit, aby k podobným nežádoucím zásahům již nedocházelo?

Ústavní orgány si mezi sebou vymezují vzájemný prostor a jsou za tím nepochybně jejich momentální politické zájmy. Pokud prostor pro toto vzájemné vymezování chceme omezit, pak jak už jsem řekl, je tu jediná možnost, a to úprava Ústavy. V jejím textu lze vše vymezit natolik explicitně, že žádný prostor pro rozdílnou interpretaci nebude. Musíme si předtím ale uvědomit, že pokud tak učiníme, v budoucnu bychom toho mohli litovat.

Třeba kdyby ve volbách zvítězil někdo, kdo se velké části společnosti nelíbí, v Ústavě by přitom bylo výslovně stanoveno, že prezident ho musí jmenovat předsedou vlády a respektovat jeho návrhy na členy vlády, prezident by pak byl nucen ve všech jeho návrzích mu vyhovět a neměl by na výběr, nemohl by tak sehrát onu roli pojistky či brzdy, kterou mu dnes Ústava de facto přisuzuje. Možná tedy vyřešíme problém současný, ale nikdo nám nezaručí, že si tím nevytvoříme problém pozdější.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM