Sdílejte
Česká Ústava letos oslaví 26 let své existence. Často v poslední době slýcháme o jejím ohýbání ústavními činiteli i o nutnosti jejích úprav. Je situace skutečně tak vážná? Nad těmito otázkami se v kontextu aktuálního dění zamýšlel v rozhovoru pro ZDROJ.CZ odborník na problematiku ústavního práva, bývalý děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy a současný prorektor naší nejstarší vysoké školy, profesor Aleš Gerloch. Je podle něj demokracie v ohrožení? A co ho vedlo k rozhodnutí pokusit se o vstup do vrcholové politiky?
Zpravodajství
12.07.2018
Naše Ústava oslavila čtvrtstoletí. Můžeme hodnotit, zda je napsaná dobře? Nebo má nějaké mezery a potřebuje v určitých pasážích zrevidovat?
Mezery by se v textu Ústavy pochopitelně našly. V loňském roce proběhl expertní kulatý stůl ke změnám Ústavy, nakonec se ukázalo, že jich není tolik a názory na ně se různí. Hodně se řeší otázky vztahu prezidenta a předsedy vlády, tam je to nicméně dáno historicky. Václav Havel si chtěl ponechat aspekty relativně silné pozice a Václav Klaus naopak posílit pravomoci premiéra. Důsledkem je skutečnost, že většina prezidentských pravomocí podléhá kontrasignaci předsedy vlády, ale jsou i takové, které jsou čistě v působnosti prezidenta.
V minulosti tomu bylo jinak?
Tak kupříkladu aktuální problém v podobě jmenování ministrů. Za první republiky to byla kontrasignovaná pravomoc, dokonce premiér musel spolupodepsat i své vlastní jmenování. Ústava z roku 1960 velmi posílila postavení prezidenta a až do roku 92 byl prezident silný, žádnou kontrasignaci nepotřeboval a mohl si sám jmenovat a odvolávat členy vlády prakticky kdy chtěl, čímž se mohl mnohem více vměšovat do jejího složení.
Momentálně panuje spor o jmenování ministra zahraničí, jak by se vás jako ústavního experta měl řešit?
Pokud to správně chápu, nešlo o to, že by premiér dal prezidentovi na výběr ze dvou kandidátů. Původně byl navržen pan Poche a když prezident řekl, že ho nejmenuje, tak mu premiér zaslal nový dopis, jakýsi dodatek, že má vedením ministerstva být pověřen pan Hamáček. Divil bych se, kdyby to nebylo předjednáno mezi prezidentem a předsedy obou koaličních stran, ale to jen dovozuji.
Může vůbec prezident navrhovaného ministra odmítnout jmenovat?
Určitou diskreci prezident skutečně má, konkrétně podle čl. 70 Ústavy. Ten stanoví, že člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce, což lze vykládat široce. Prezident Klaus toho využil proti Davidu Rathovi, když nesouhlasil s tím, aby byl zároveň v čele České lékařské komory a uspěl. U pana Pocheho je to spornější, v čem vlastně prezidentovy pochybnosti spočívají.
Hrozí kompetenční spor, o kterém se v souvislosti se sporem o ministra zahraničí mluví?
Myslím, že to není reálné. Jediný, kdo by byl oprávněn kompetenční žalobu podat, je premiér a ten již řekl, že tak neučiní. On to ani není kompetenční spor, spíše spor o výklad prezidentských pravomocí. Osobně zastávám názor, že pokud se někdo domnívá, že úprava v Ústavě je nejednoznačná, tak ať navrhne její změnu, spíše než aby se obracel na Ústavní soud, který tím zatahuje do politických sporů.
Další problematickou osobností mezi ministry byla nyní již bývalá ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Jak jste vnímal všechny ty kauzy, které se na její osobu nabalovaly, a které vyvrcholily její rezignací?
V jednom rozhovoru jsem ji tak trochu hájil ohledně těch pochybností o její diplomové práci. Říkal jsem, že se musí nejprve prokázat, že skutečně jde o plagiát a pak by měla nepochybně uvažovat o rezignaci. Pak se objevlio podezření, že opisovala i v té druhé diplomové práci o králících. To už bylo opravdu podivné. Problém byl i s možným střetem zájmů vzhledem k podnikání jejího manžela, tam se divím, že Miloš Zeman na to neupozornil, když už lustroval ostatní ministry. K tomu všemu v neposlední řadě panovaly i pochybnosti o její odborné způsobilosti. Vzhledem k tomu, že funkce ministra je spojena s funkcí předsedy legislativní rady vlády, tak je opravdu potřeba mít určité odborné znalosti a zkušenosti. Často slýcháme, že ministr má být hlavně manažer a nemusí být expert v oboru, protože na to má lidi. U ministra spravedlnosti to nicméně platí o něco méně než v jiných resortech.
Čekal jste, že Malá ve funkci nevydrží delší dobu?
Svým způsobem chápu, proč ji Andrej Babiš na post jmenoval, důležitá asi byla loajalita. Přitom odborníky při výběru nominanta na post ministra spravedlnosti měl, kupříkladu profesorka Válková nepochybně odborné předpoklady splňuje a už i funkci vykonávala. Mohl sáhnout po nestranickém odborníkovi, ostatně takto byl vybrán i doktor Pelikán. Uvažovalo se i o Jeronýmu Tejcovi, ale ten by byl z pochopitelných důvodů neprůchozí u ČSSD. Zvolil ale koho zvolil a nemyslím, že to byla šťastná volba. Domnívám se, že ten tlak, pod kterým se ministryně Malá ocitla, bylo takřka nemožné ustát a jejímu rozhodnutí na funkci rezignovat se nelze divit.
V souvislosti s tím, jak Miloš Zeman často balancuje na hraně Ústavy a pohybuje se v jakési její "šedé zóně" se už mnohokrát hovořilo o podání ústavní žaloby na prezidenta. Měla by se podle vás podávat, aby se judikaturou lépe vymezily mantinely toho, co prezident ještě smí a co už ne?
Pravdou je, že v určitých sporných případech, na jejichž výkladu se ani odborníci neshodnou, by asi nebylo od věci mít judikaturu, podle které by se dalo i do budoucna řídit. Je tu nicméně velké ale. Pro velezradu nebo hrubé porušení Ústavy nebo ústavního pořádku, je zde vyšší kvorum nejméně 3/5 poslanců a nejméně 3/5 přítomných senátorů, kteří musí vyslovit souhlas s ústavní žalobou. Rozhodně by to neměla být nějaká běžná záležitost a nemělo by se toho zneužívat, a to ani k politickým proklamacím. Jedná se o krajní možnost a nakládání s ní je i odrazem parlamentní kultury. Ono určité konflikty mezi ústavními činiteli díky systému dělby moci vyvolává Ústava sama o sobě z principu tím, jak je napsaná a ty konflikty jsou součástí nastavení ústavního systému.
Často slýcháme, že demokracie je v ohrožení. Vnímáte to podobně silně nebo se domníváte, že jde o přehnanou reakci?
Demokracie je dynamická. Asi se shodneme na tom, že prožíváme období, kde jedna etapa končí a druhá začíná. A to nejen v Česku. Neviděl bych to tak pesimisticky, je nutno se k tomu postavit čelem a hledat nové možnosti fungování demokracie jako takové. Jednou z cest například je, aby demokratické fungování státu bylo více participativní. Nemyslím tím jen referendum, o kterém se nejvíce mluví, ale třeba i zákonodárnou iniciativu na základě konkrétního návrhu podepsaného dostatečným počtem občanů, který by pak šel do standardního legislativního procesu, což ostatně považuji za v mnoha ohledech lepší umožnění občanům podílet se na rozhodování než samotné referendum.
Vy osobně byste byl pro zavedení celostátního referenda, jak navrhují některé strany?
Referendu jako takovému se nebráním, je ale potřeba vymezit mu jasné mantinely. Kupříkladu v celospolečenských otázkách, které nejsou nijak výrazně politizované, jako je zákaz kouření nebo zákaz prodeje o svátcích, se referendum jeví jako vhodný nástroj. Nejde ale skočit z nuly na sto a o všem rozhodovat jen referendy. Bylo by to nejen nákladné, ale i by to lidi brzy přestalo bavit. Podívejte se na nízkou volební účast, do toho ještě chodit k referendům. Ale myslím, že jedno, dvě referenda bychom asi snesli. Na paměti bych ale i tak měl fakt, že méně je někdy více.
Umožnil byste referendem rozhodovat i o tak zásadních otázkách jako je vystoupení z EU nebo z NATO?
Nemusíme nic umožňovat, ono už to dávno možné je. Všem, kteří se podobnými referendy po vzoru brexitu ohánějí, bych doporučil k pozornosti článek 10a Ústavy. Pokud se standardní legislativní cestou schválí příslušný ústavní zákon o konání daného referenda, pak se prostě ono referendum konat bude. Tedy tato možnost tu už je, jen se nikdo nemá k tomu podniknout konkrétní kroky k její realizaci a vše končí jen u politických prohlášení.
Sám momentálně usilujete o vstup do politiky, kandidujete do Senátu na Praze 12. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo? V nedávné minulosti jste byl zmiňován jako jeden z možných kandidátů na ministra školství. Proč byste chtěl být zrovna senátorem?
V prvé řadě v mém volebním obvodě, kde dlouhodobě žiji, končí senátor Grulich. Funkci senátora navíc považuji za unikátní v tom, že se aktivně podílí nejen na politice celorepublikové, ale často může hodně udělat i pro svůj obvod. A přesně to bych chtěl dělat i já.
Kandidujete jako nezávislý kandidát, neuvažoval jste o tom spojit své síly s nějakou politickou stranou?
Naopak, řekl jsem si, že jako nezávislý kandidát nebudu omezen tím, co přináší kandidatura stranická. Do Senátu to považuji za vhodné. Přijde mi navíc úsměvné, když někdo říká že kandiduje jako nezávislý a už v prvním kole má za sebou klidně i několik politických stran. Jiná věc je, když kandiduje nestraník s podporou jedné strany, tam je alespoň jasně deklarované nějaké propojení s ideály té strany. Já se nicméně rozhodl kandidovat sám za sebe. Podařilo se mi sesbírat potřebné podpisy, nyní se pracuje na webové prezentaci a koncem prázdnin spustím kontaktní kampaň s voliči.
Čemu byste se v případě zvolení chtěl jako senátor věnovat?
Jak jsem již naznačil, chtěl bych voličům nabídnout jak své znalosti v oboru ústavního práva a práva obecně, tak zkušenosti v oblasti vysokého školství a vzdělávání, a v neposlední řadě pomáhat i s řešením regionálních problémů na Praze 12 a v jejím okolí. Vím, že ty místní otázky jsou v pravomoci převážně zastupitelů jednotlivých městských částí a zastupitelů hlavního města Prahy, ale už teď se s nimi chci scházet a řešit s nimi konkrétní věci a co by s nimi šlo udělat.
Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.
ROZUMÍM